Stav nouze
Povinnost nošení roušky v kontextu ústavních práv
V souvislosti s nástupem druhé vlny koronaviru se Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo proti šíření viru opět bojovat prostřednictvím nařízení nosit roušky, případně respirátory. Ačkoli situace je odlišná než na jaře a vzhledem ke stoupajícímu počtu nakažených pravděpodobně i vážnější, ve vzduchu stále visí dosud nezodpovězená otázka: Má Ministerstvo zdravotnictví právo nařizovat všem nosit roušky Ústavou zaručeným právům navzdory? Tento článek se zabývá problematikou konfliktu plošného nařízení ministerstva nosit roušky a Ústavou zaručených práv a svobod.
Otázka, zda opatření ministerstva stanovující povinnost používat ochranné prostředky dýchacích cest není protiústavní, se vášnivě probírala již na jaře. Jádro věci tkví v tom, že ministerstvo se při zavedení plošných opatření opírá o ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), které ministerstvo opravňuje uložit mimořádné opatření ve formě: "zákazu nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku"[1]. Podle ústavních právníku se však jedná o obecné a neurčité zákonné zmocnění, jenž na rozdíl od jiných zmocnění v zákoně neumožňuje výslovně zakázat či přikázat konkrétní činnosti určitým adresátům (např. nemocnicím, hygienickým stanicím), a tedy plošné opatření na základě takového zmocnění omezující svobody pohybu a pobytu a zasahující do práva na soukromí, by pravděpodobně v testu proporcionality neobstálo.[2]
Vyvrcholením těchto dohadů byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020, kterým byla zrušena mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení maloobchodního prodeje ze dne 17. 4. a 26. 3. 2020 a mimořádná opatření omezující volný pohyb osob ze dne 15. 4. 2020 a ze dne 23. 3. 2020. Dle rozsudku Městského soudu Ministerstvo zdravotnictví totiž nebylo oprávněno tato plošná opatření vydávat a dopustilo se překročení své vymezené působnosti.
"Omezení základních práv musí být i při mimořádných stavech přijímána právem předvídaným způsobem a zároveň musí šíře jejich omezení odpovídat ústavní ochraně podstaty těchto práv a svobod (viz čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu). Právní řád omezení základních práv a svobod v době nouzového stavu předjímá v čl. 6 ústavního zákona o bezpečnosti ČR a § 5 a 6 krizového zákona... možností omezení základních práv a svobod za trvání nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu disponuje především vláda. A zákon nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, tj. ani na členy vlády."[3]
Za podstatný problém považuji především to, že ministerstvo svými opatřeními v podstatě ignoruje čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod se stěžejní zásadou: nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ministerstvo se při ukládání opatření opírá výhradně o výše zmíněné obecné zmocnění dle zákona o ochraně veřejného zdraví, ale vzhledem k tomu, že fakticky neexistuje zákon, který by výslovně ministerstvo zmocňoval nařídit plošnou povinnost k nošení roušek, tak ministerstvo tuto ústavní zásadu porušuje.[4]
Nyní po půl roce ministerstvo s nařízením nošení roušek sice postupuje opatrnějším způsobem, ale právní jádro problému zůstává stejné. Opatření jsou stále vydávána Ministerstvem zdravotnictví ve formě opatření obecné povahy, nerozhoduje o nich vláda a je prakticky vyloučena kontrola Ústavním soudem. V neprospěch postupu ministerstva hovoří i fakt, že na rozdíl od března a dubna se v současnosti již nenacházíme v nouzovém stavu a podobné zásahy do ústavních práv a svobod občanů nelze legitimně opřít o žádný zákonný podklad.
Ministerstvo zdravotnictví se tak, jako jeden z orgánů moci výkonné, stává dalším zdrojem ukládajícím povinnosti za současného nerespektování řádné dělby moci. Zmocnění, o něž se ministerstvo při vydávání opatření dosud opírá, je nelegitimní, neurčité a ústavně nedostatečné. V zákoně o ochraně veřejného zdraví jsou ustanovení, jež výslovně zmocňují ministerstvo k plošnému ukládání konkrétních povinností neurčitému počtu občanů, ale povinnost zakrývání úst k nim nepatří. Vláda si těchto nedostatků byla vědoma a od května byl v přípravách zvláštní zákon, který by se tyto nedostatky pokoušel napravit, a to za cenu svěření nezanedbatelných pravomocí právě do rukou ministerstva. Návrh zákona však zapadl v Poslanecké sněmovně a plošná opatření tak stále trpí stejnými právními nedostatky jako před půl rokem.
K argumentaci o porušování ústavních práv a svobod občanů zjevným překračováním vymezených pravomocí Ministerstva zdravotnictví a jeho toleranci ze strany vlády nalezneme oporu i v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Např. dle rozhodnutí NSS sp. zn. 1Ao 1/2005-98 "institut opatření obecné povahy nemůže sloužit k tomu, aby v rozporu s právem nahrazoval podzákonnou normotvorbu... slouží toliko ke konkretizaci již existujících povinností, vyplývajících ze zákona, a nikoliv k ukládání nových povinností, které zákon neobsahuje." Ministerstvo zdravotnictví tedy pod dohledem vlády vydává příkazy a ukládá povinnosti, aniž by k tomu mělo pravomoc, a tím bez jakékoliv kontroly Parlamentu zasahuje do práv a svobod zaručených Ústavou, respektive Listinou.
Ve společnosti se objevuje čím dál více odhodlaných osob, které se proti plošnému nařízení nosit roušky chtějí právně bránit. Situace je taková, že proti nařízení této povinnosti formou opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví nelze činit nic jiného než navrhovat přezkum před správním soudem a čekat podobný výsledek jako na jaře, neboť Ústavní soud se již vyjádřil, že se tímto zabývat nebude.[6] Doufejme, že se jednoho dne dočkáme finálního rozřešení této otázky. Že by ESLP?
Otázkou také je jakým způsobem ovlivní povinné nošení roušek např. výkon advokacie. Roušky nám z úst pravděpodobně jen tak nezmizí a advokáti si budou muset pomalu zvykat na častější provádění úkonů distanční formou, omezení bezprostřednosti dokazování, rušené schůzky a jednání, omezení veřejnosti v soudních síních či pronášení závěrečných řečí s vyšší náročností na dýchání. Velmi problematické bude např. rozklíčování nonverbálních projevů pod rouškou předvolaných svědků a výrazně ztížená schopnost hodnocení věrohodnosti jejich výpovědí, nemluvě o problému správného zachycení slov technikou zvukových záznamů. Na druhou stranu může tato situace přinést vítaný impuls v podobě efektivního využívání moderních technologií.
Ačkoliv je podle mého názoru situace vážná, jistá opatření jsou potřeba a zrovna epidemiologická krize může být oprávněným důvodem k zásahu státu do práv a svobod občanů. Je však žádoucí, aby se tak dělo pouze legální a legitimní cestou, s řádným odůvodněním ukládaných opatření a se zohledněním principu proporcionality.
Mgr. Marek Netáhlo,
právník
K některým otázkám odpovědnosti za přestupky dle "krizového zákona" v době vyhlášeného nouzového stavu
Na území České republiky byl od 5. 10. 2020 vyhlášen nouzový stav z důvodu zhoršení epidemické situace v souvislosti s výskytem koronaviru SARS-CoV-2. O jeho vyhlášení podle čl. 5 a 6 zákona č. 110/1998 Sb., Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky rozhodla Vláda ČR. Na základě souhlasů udělených Poslaneckou sněmovnou vláda 20. 10. 2020 rozhodla o jeho prodloužení do 20. 11. 2020 a následně 20. 11. 2020 rozhodla o jeho dalším prodloužení až do 12. 12. 2020.
Zákon č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen jako "krizový zákon") opravňuje v případě nouzového stavu k omezení některých práv a vydání krizových opatření, a to konkrétně dle § 5 písm. b) až e) § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona.
Řada krizových opatření všem beze zbytku značně komplikuje běžný život a často jsme svědky toho, že nařízená opatření bývají porušována, a to i osobami, které se na jejich vydání podílely. V tomto článku se zaměříme na zákaz/omezení přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb.
Zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb byl stanoven usnesením vlády ze dne 12. 10. 2020, č. 1021, publikovaným pod č. 407/2020 Sb. takto:
Omezuje se provoz provozovny stravovacích služeb tak, že jejich provozovatelé musí dodržovat následující pravidla:
zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování, stravování poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, ve vězeňských zařízeních), a provozoven v ubytovacích zařízeních za podmínky, že poskytují stravování pouze ubytovaným osobám, a to pouze v čase mezi 6:00 hod a 20:00 hod; tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny) s tím, že prodej zákazníkům v místě provozovny (např. výdejové okénko) je zakázán v čase mezi 20:00 hod a 6:00 hod (bod II/1 a usnesení č. 407/2020).
Následně bylo usnesení č. 407/2020 nahrazeno podobným usnesením, vydaným taktéž podle krizového zákona s účinností od 22. 10. 2020 od 6:00 hodin, přičemž konkrétně šlo o usnesení vlády č. 1078 ze dne 21. 10. 2020 (publikované pod 424/2020 Sb.) a o usnesení vlády č. 1079 ze dne 21. 10. 2020.
Usnesení vlády č. 1079 ze dne 21. 10. 2020 pak omezení týkající se přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb formulovalo takto:
Vláda zakazuje přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), s výjimkou v provozovnách, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování, stravování poskytovatelů zdravotních služeb asociálních služeb, ve vězeňských zařízeních), a provozovnách v ubytovacích zařízeních za podmínky, že poskytují stravování pouze ubytovaným osobám, a to pouze v čase mezi 06:00 hod. a 20:00 hod.; tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou) s tím, že prodej zákazníkům v místě provozovny (např. výdejové okénko) je zakázán v čase mezi 20:00 hod. a 06:00 hod.
Zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb byl vydán na základě krizového zákona. Podle tohoto zákona je tedy třeba postupovat i v případě spáchání přestupků dle tohoto předpisu. Krizový zákon upravuje dva druhy přestupků, a to přestupky fyzických osob v § 34 a přestupky právnických a podnikajících fyzických osob v § 34a.
Kdo konkrétně tedy může být pachatelem přestupku dle krizového zákona? Může jím být provozovatel restaurace, jedná-li se o právnickou osobu? Návštěvník restaurace? Případně oba?
Z ustanovení § 34a odst. 1 krizového zákona vyplývá, že případné přestupky právnických osob se týkají pouze krizových plánů a přípravy na krizové situace. Jinak řečeno, předmětné ustanovení nedopadá na situace, kdy i přes vydané krizové opatření spočívající v zákazu přítomnosti veřejnosti v zařízeních stravovacích služeb, je toto opatření provozovatelem - právnickou osobou porušeno. Prakticky totéž platí i ve vztahu k odst. 2 a 3 § 34a krizového zákona. Odkaz na § 29 odst. 2 krizového zákona se týká porušení povinnosti při krizovém plánování a odkaz na § 29 odst. 3 krizového zákona povinnosti poskytnout věcné prostředky potřebné k řešení krizové situace. Odkaz na § 29 odst. 8 krizového zákona se týká porušení povinnosti zdržet se činností zakázaných krizovým opatřením vydaným na základě § 6 odst. 3 krizového zákona, což jsou ovšem činnosti devizového a platebního charakteru, které na posuzovanou situaci nedopadají. Na posuzovanou situaci nedopadá ani odstavec 3 § 34a krizového zákona, když ze znění daného ustanovení je zřejmé, že jeho subjektem může být pouze provozovatel televizního nebo rozhlasového vysílání.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že dle krizového zákona nelze postihnout právnickou osobu či podnikající fyzickou osobu coby provozovatele stravovacího zařízení za situace, kdy jednal v rozporu s přijatým krizovým opatřením spočívajícím v zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb.
Přestupky fyzických osob upravuje § 34 krizového zákona:
(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v době krizového stavu nesplní
a) některou z povinností podle § 31 odst. 3 písm. a), b) nebo c),
b) některou z povinností podle § 31 odst. 3 písm. d) nebo e), nebo
c) povinnost podle § 31 odst. 3 písm. f).
Zde je třeba poukázat zejména na odkaz § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona:
(3) Fyzická osoba je v době krizového stavu povinna
c) strpět omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu...
Výsledkem souhrnné aplikace všech dotčených ustanovení na posuzovanou situaci je tedy pouze obecný odkaz na porušení povinnosti strpět omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu.
Problematická je tak především formulace usnesení vlády č. 1021 ze dne 12. 10. 2020 (publikovaného pod č. 407/2020). Omezení je formulováno tak, že je v konečném důsledku směřováno toliko vůči provozovatelům restauračních zařízení, nikoli však vůči samotným návštěvníkům. Zákaz přítomnosti totiž ve skutečnosti není adresován samotné veřejnosti, nýbrž jen provozovateli. Pro eventuální postih fyzických osob (návštěvníků stravovacích zařízení) je tak původní formulace vládního usnesení neaplikovatelná.
Při posuzování údajných přestupkových jednání tak bude rozhodným kritériem vždy zejména znění konkrétního vládního usnesení, jež v době namítaného protiprávního jednání na danou problematiku aktuálně dopadalo.
Věcnou příslušnost k projednání přestupku stanovuje zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, konkrétně § 60 odst. 1, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, je správním orgánem příslušným k řízení obecní úřad obce s rozšířenou působností. V poslední době je v této souvislosti často řešena otázka, jak je tomu s věcnou příslušností v hl. m. Praze. Dle § 31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen "zákon o HLMP"), vykonávají orgány hlavního města Prahy přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným obecním úřadem a orgánům obcí s rozšířenou působností. Dle § 81 zákona o HLMP vykonává přenesenou působnost Magistrát hl. m. Prahy, není-li tímto nebo zvláštním zákonem stanoveno jinak. Dle § 32 odst. 2 zákona o HLMP lze orgánům městských částí v mezích zákona svěřit Statutem přenesenou působnost. Z přílohy č. 4 Statutu, která stanoví záležitosti, jež se svěřují do přenesené působnosti orgánů městských částí uvedených v § 4 odst. 1 Statutu nad rozsah stanovený zákonem, nevyplývá, že by některé městské části bylo svěřeno projednávání přestupků dle krizového zákona. V souladu s § 81 zákona o HLMP je tedy k projednávání těchto přestupků věcně příslušný Magistrát hlavního města Prahy.
Mgr. Barbora Hásková, Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o.
Šeberovská hospoda brzy nebude jediná, kdo otevře. Krizový zákon je na podnikatele krátký
27. listopadu 2020 |
Vzorní chrániči, s ministrem Blatným v čele, dnes málem pukli zlostí, když se restaurace Šeberák už podruhé otevřela hostům navzdory všem nesmyslným opatřením a svévoli sloužícím strážcům zákona. Na sociálních sítích i v médiích se "odborníci" mohli přetrhnout v hodnocení, jak to má provozovatel jisté, že se bude prohýbat pod tučnou pokutou. Sami jsme si to původně mysleli. Je to ale jinak. Krizový zákon je ve skutečnosti celkem bezzubý.
Co hrozí podnikatelům za porušení vládních opatření?
Krizový zákon zná přestupky fyzických osob, k těm se ale vrátíme později. Pokud jde o právnické osoby a živnostníky, § 34a zná přestupky, za které je možné uložit pokutu až 3 miliony korun. To zní strašidelně. Podstatné ale je, za co je možné pokutu uložit.
Podle odstavce 1 se přestupku odpustí dopustí podnikatel tím, že se v rozporu s § 29 odst. 1 při přípravě na krizové situace nepodílí na zpracování krizových plánů, nebo jako osoba, která zajišťuje plnění opatření vyplývajících z krizového plánu, nezpracuje plán krizové připravenosti. To se hospodských opravdu nedotýká.
A co odstavec 2?
- Podle písmena a) sankcionují osoby, které jsou zahrnuté v krizovém plánu a nesplní povinnost podle § 29 odst. 2 (povinnost poskytnout podklady)
- Podle písm. b) sankcionovat ty, kdo nesplní povinnost podle § 29 odst. 3 (poskytnout věcné prostředky potřebné k řešení krizové situace na výzvu oprávněného orgánu krizového řízení)
- Podle písm. c) sankcionovat toho, kdo nesplní povinnost podle § 29 odst. 8. (zdržet se činností zakázaných krizovým opatřením vydaným na základě § 6 odst. 3.)
První odrážky se na restaurace zjevně nevztahují. Stejné to je s tou třetí, protože zde jde o povinnosti typu zákaz nabývání peněžních prostředků v cizí měně, provádění plateb z České republiky do zahraničí, nebo ukládání peněžních prostředků na účty v zahraničí, tedy o povinnosti, které se ukládají typicky v rámci válečného stavu ve vztahu k nepřátelské zemi.
Ano, konstrukce sankcí podle krizového zákona potvrzuje, že vláda není vůbec oprávněna k plošnému zavírání provozoven, protože pro samotné podnikatele v něm žádná sankce za porušení krizového opatření vydaného podle § 6 odst. 1 není!
David Zahumenský, advokátní kancelář s.r.o.
Nesouhlas s nošením roušek při výuce
Podle našeho názoru je povinné nošení roušek u dětí při výuce z hlediska jeho práv a zájmů nepřiměřené opatření. Buď by s ohledem na epidemiologickou situaci mělo být nařízeno distanční vzdělávání, nebo by měla být umožněna prezenční výuka s dobrovolným nošením ochranných prostředků a s umožněním vzdělávání z domova na žádost rodičů.
Jaký je aktuální právní stav nošení roušek ve školách?
Mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 10. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN, byl s účinností od 21. 10. 2020 zakázán pohyb ve vnitřních prostorech bez ochranných prostředků dýchacích cest (dále roušky) s vymezením různých podmínek a výjimek. Pro účely tohoto článku bylo podstatné, že výjimka byla stanovena pro děti a učitele v mateřské škole a dětské skupině a mimo společné prostory též pro žáky a učitele 1. stupně základní školy.
Městský soud v Praze toto mimořádné opatření dne 13. 11. 2020 zrušil, a to ke dni 21. 11. 2020, takže dal ministerstvu čas zareagovat a vydat nové mimořádné opatření. Ke zrušení došlo kvůli nedostatečnému odůvodnění mimořádného opatření a soud také uvedl, že mimořádné opatření nezohledňuje možné negativní dopady dlouhodobého nošení roušek např. během školní výuky.
Ministerstvo v reakci na rozsudek vydalo dne 16. 11. 2020 nové mimořádné opatření č. j. MZDR 15757/2020-39/MIN/KAN, které nejenže nereaguje na výtky soudu a opět je stejně neodůvodněné z hlediska možných negativních dopadů dlouhodobého nošení roušek na zdraví, ale dokonce v něm chybí předchozí výjimka z povinnosti nosit roušku pro žáky 1. stupně základní školy. Na žáky 1. a 2. ročníků základních škol se tedy nově vztahuje zákaz pobytu ve vnitřních prostorech staveb bez ochranných prostředků dýchacích cest. Jinými slovy tito žáci teď mají povinnost mít roušky po celou dobu výuky, ve třídách i ve společných prostorech.
Jak vyjádřit nesouhlas?
Rodiče mohou písemně vyjádřit nesouhlas s celodenním nošením roušky u svého dítěte, případně i s výhradou svědomí. Ve vyjádření by měly být důvody odmítnutí nošení roušek s odkazem na práva dítěte i rodičů. Vzor žádosti naleznete na konci článku.
Také můžete předložit potvrzení lékaře, že ze zdravotních důvodů dítě není schopno nosit roušku. To některým rodičům zafungovalo, protože v případě rizika, že by dítě mohlo zkolabovat, si školy pravděpodobně netroufnou na nošení roušky trvat.
V každém případě jsou ředitelé škol v nelehké pozici, protože na jednu stranu v budově školy platí povinnost nosit nepřetržitě roušky a ředitel nemá výslovné oprávnění tuto povinnost zmírnit, ale má povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání. Na druhou stranu část rodičů odmítá u svých dětí celodenní nošení roušek ve škole a oprávněně poukazuje na to, že je v rozporu se základními fyziologickými potřebami žáků, ztěžuje dýchání, z čehož vyplývají negativní zdravotní dopady i potíže se soustředěním. Lze namítat, že výuka dítěte v takových podmínkách odporuje nejlepšímu zájmu dítěte a zároveň odporuje svědomí rodičů.
VZOR - nesouhlas s vynucováním nošení roušky při výuce s výhradou svědomí
ZŠ Komenského
Mgr. Eva Nováková, ředitelka
Komenského 1
602 00 Brno
V Brně dne 18. 11. 2020
Nesouhlas s vynucováním nošení roušky při výuce a výhrada svědomí
Vážená paní ředitelko,
s ohledem na aktuální situaci se na Vás obracíme s vyjádřením nesouhlasu s tím, aby u naší dcery Elišky Svobodové, nar. 1. 8. 2014, bylo jakkoliv vynucováno nošení roušky během výuky, neboť to odporuje jejímu nejlepšímu zájmu i našemu svědomí jako zákonných zástupců.
Dosud s ohledem na epidemiologickou situaci probíhala výuka distanční formou. Dne 16. 11. 2020 vláda přijala krizové opatření č. 1191, podle kterého se žáci 1. a 2. ročníků základních škol navrátí od 18. 11. 2020 k prezenční výuce do škol. Zároveň téhož dne Ministerstvo zdravotnictví vydalo mimořádné opatření č. j. MZDR 15757/2020-39/MIN/KAN, které po dětech vyžaduje celodenní nošení roušek ve školách, nejen ve společných prostorech, ale i ve třídách při výuce.
S návratem dcery k prezenční výuce nemáme žádný problém, nemáme ani problém s tím, aby nosila roušku ve společných prostorech školy, ale s celodenním nošením roušky včetně výuky zásadně nesouhlasíme.
Hlavním důvodem našeho nesouhlasu jsou negativní dopady celodenního nošení roušek na zdraví dcery, které je v rozporu se základními fyziologickými potřebami dítěte. Déletrvající nošení roušky ztěžuje dýchání, může způsobit hypoventilaci, snížení saturace kyslíkem a zvýšení tepové frekvence, zatěžovat kardiovaskulární a termoregulační systém a vést k psychickému stresu, únavě a potížím se soustředěním atd. Vycházíme zejména ze studie "Effect of face veil on ventilator function among Saudi adult females", z článku "Covid-19: important potential side effects of wearing face masks that we should bear in mind" i z prohlášení 78 německých lékařů o rizicích nošení roušek při vyučování, což jsou všechno veřejně dostupné zdroje. Také vycházíme ze zkušeností naší dcery, které již deset minut v roušce působí potíže a nutkání "lapat po dechu", což jí znemožňuje se soustředit.
Výuka dcery v podmínkách celodenního nošení roušky odporuje jejímu nejlepšímu zájmu, přitom podle Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.
Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte v souvislosti s celodenním nošením roušky ve škole jakožto "ochrany" před šířením nákazy onemocněním covid-19 nelze odhlédnout od skutečnosti, že pro děti má toto onemocnění jen zanedbatelná rizika a že ohrožení jiných, rizikových osob, lze v případě učitelů předcházet použitím účinných ochranných pomůcek (respirátorů) nebo v případě rizikových osob v rodině žáka individuálním vzděláváním žáka na žádost rodičů. Také nelze odhlédnout od toho, že roušky nemají dostatečnou účinnost k vyloučení přenosu nákazy, navíc je obecně známo, že děti nejsou schopny s rouškami správně nakládat tak, aby jejich použití bylo bezpečné pro ně i pro druhé.
Nucení dcery do celodenního nošení roušky odporuje navíc i svědomí nás rodičů a nepřiměřeně zasahuje do našeho ústavně zaručeného práva na svobodu myšlení a svědomí.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14, shledal, že v případě povinnosti očkování musí existovat výjimka z důvodu myšlení a svědomí, na základě které není možné osobu sankcionovat a vynucovat si splnění povinnosti. Ústavní soud k posouzení výjimky stanovil určitá hodnotící kritéria, mezi která patří například konzistentnost a přesvědčivost tvrzení osoby, naléhavost ústavního zájmu na ochraně autonomie osoby, ale také nebezpečí pro společnost.
Tímto vznášíme výhradu svědomí vůči vynucování nošení roušky u naší dcery při výuce, neboť toto odmítnutí z naší strany naplňuje kritéria Ústavního soudu. Jsme vážně a konzistentně přesvědčeni o tom, že je ohrožen nejlepší zájem naší dcery, její zdraví a její schopnost se vzdělávat. Zároveň nevynucování nošení roušky v jejím případě těžko může představovat ohrožení pro společnost s ohledem na výjimku z nošení roušek pro děti a učitelky v mateřské škole.
Zároveň Vám sdělujeme, že personál školy nemá žádnou kompetenci nošení roušek vynucovat, ani není oprávněn bránit žákovi v plnění povinné školní docházky. Personál školy může žáka pouze informovat o jeho povinnosti nosit roušku, ale nesmí tak činit způsobem, který by dítě nutil činit něco proti své vůli a proti vůli a svědomí jeho rodičů.
Trváme tedy na tom, aby Vaše škola respektovala naši výhradu svědomí a žádným způsobem nevynucovala nošení roušky při výuce u naší dcery.
S pozdravem
Ing. Jana Svobodová, Ing. Petr Svoboda
rodiče nezletilé